Spokojenost

​

je pocit, že mi nikde nic neutíká. Že souhlasím s každým: teď• teď• teď• jak říká jedna paní učitelka.

​

I když moje Ministerstvo nitra někdy ještě bručí a chce, je překvapeno, čumí jak tele na vrata nebo chvíli dokonce není za něco rádo.

 

Vrata v pohodě, ale mohlo by si tele vzít aspoň rukavice, když jde v mínus několika s dítětem ven. I tak si poradím. Asi jako ta stará dáma, co se nad nás nahnula, když jsme byli na trhu. A prý jestli nevíme, kde by sehnala hořčici, ale jedině takovou tu úplně malinkou, že už ji nikde neprodávají. Když jsme všichni řekli, že nevíme, dodala si odvahy: "No, tak víte jak já to udělám? Koupím si ten velkej kelímek, uříznu ho, přebytek spláchnu do záchoda a budu mít malou." Docela mě to rozesmálo.

 

Tak jdu s tím kočárem, náhradní rukavice pro dvouletého člověka narvané, co to šlo a venku ticho. Za to může sníh, co vždycky všechno přikryje.

 

Uvnitř se rozhostí klid, ať už chcete nebo ne. Nebo jen když aspoň trochu chcete. Anebo nechcete, ale prostě se to děje. Nazrál ten čas. Už už by se chtělo polemizovat, spekulovat, a že by bylo o čem! Ale najednou bílo.

 

Leckdo by mohl říct, že je tohle zas nějaká naivita. Nebo by to mohlo říct i to moje vlastní Ministerstvo samo. Aha! Takže ta, co miluje léto tady opěvuje zimu. A že se zas vznáší kdesi na obláčku, ale co realita?!

 

O jé, o takové realitě je řečeno už mnoho. A tak tu píšu, že vločky padají na moje zpola holé ruce, a co vločka, to: teď• teď...a prostě v ten okamžik vím, že Přítomnost je

 

Spokojenost.