PF 2019

Dlouho jsem nepsala, a tak nevím, zda to budu umět!

Dva tisíce osmnáct je za chvíli pryč a prý, jestli kvůli této zkušenosti napíšu něco na blog. No jó, to by se patřilo, že?

Venku se šeří a babička šla do kostela. Měly jsme kávu a babi řekla, zda mi nevadí, že si k tomu pustí Na přání. Písničky.

„Ne.“ já na to.

-„Co ne, nesmí se?“

„Nevadí.“

Pak jede program a v něm závěrečná píseň onoho pořadu, něco jako disco lidovka, ovšem s humorem dlaždiče. Jisté duo otec a syn zpívají o tom „Jak nám dupou králíci.“ Chvíli to vydržím a pak řeknu: „To je hrozné. Ta písnička.“

-„Je. Mi se taky nelíbí.“ Uf, říkám si. Už jsem totiž začala vážně uvažovat o mezigenerační propasti.

„A kde ty budeš vlastně večer? To jsem se tě ani nezeptala.“ Říká mi pak ta naše oma.

„Bo se mnu není žádná zábava.“

-„Ne?“

„Jedině, že bychom si daly ten ajer koňak.“

-„Ha há.“

-„A to by pak byla zábava?“

-„Já nevím. Možná, že bych začla tancovat.“

Smějeme se obě.

Ten roček, co za chvíli dokape, byl rokem roztáhnutých křídel a zázraků. A divů. No né, vážně.

Například jsem si neostříhala vlasy, aby byly furt stejný, ale ony samy rostou.

Nebo jsem si plánovala, jak převelice v Zenu už budu žít, a vysekala jsem se na kole.

Taky jsem na vlastní oči zažila, že slovo Debil může způsobit lásku.

Ale že nejvíc pecka a luxus je jen být. Se svými myšlenkami. A těmi všemi city a pocity. Hlavně teda In the City. Co si budem, na vesnici, když člověk kouká na tévé Šlágr a ukrajuje marlenku, to by jako šlo. (Toto není reklama). Ale přijeď pak s tím klídečkem do Prahy a do metra a do vztahů a do prací. Přijeď, klide, do všech situací!

Anebo nás prostě jen neopusť.


Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square