Listí
-„Co tam napíšeš?“
-„Nevím.“
-„Napiš, že hrabeš listí.“
-„Tak jo.“
Ale já ho ještě nehrabu. Listí je na zahradě hodně a padá z ořechu (ze kterého se báj dh wéj letos mimořádně urodilo) a taky z lesa, co je hned za plotem.
Teď ovšem sedíme u kávy s tetou, babi a bratranci a užíráme dort, co zbyl ze včerejší oslavy. Sem když přijedu, v mysli nic neharaburdí. Veškerý pražský šrumec je mi vzdálen ne tři sta kilometrů, ale nejmíň milion, což funguje okamžitě.
Jen nová sušička, jež stojí na chodbě, dělá zvuky. O ní se bavíme a taky o kafi. Babi si sype sušenou smetanu do hrnku: „Udělám si vídeňskou. Jak včera v restauraci.“
-„Sis dala?“ ptám se.
-„Mmmhm.“ přikyvuje a olizuje přitom lžičku.
-„Né, jak všichni - Presso Presso…“ vysloví to slovo tak pregnantně, jako by je říkala poprvé. Pak pokračuje: „To PRESSO je strašně silná káva.“
-„Na intru máme takzvaný půllitrák. Měla sis dát půllitrák. Čtyři pressa s mlíkem.“ Otáčí se na ni bratranec, provokatér, a směje se potutelně reakci, kterou věděl dopředu. Babi kroutí hlavou, jakoby odmítala uznat, co řekl. Oba nás to pobaví.
-„Vytrhla jsem si z brady jeden chloupek. Mám tam jizvu a někdy tam vyroste jeden černý vousek.“ Říkám tetě a šklebím se.
-„Takže jsi jako tá…čarodějnice?“
„Jo.“ Provedu přiznání a obě se tomu smějeme.
Později sedím v obýváku. Květina na proutěném stojanu dělá na zdi stíny, jak slunce svítí dovnitř a společně se židlí tvoří pro mne výstavu. Babička luští sudoku a šeptá si pro sebe ta čísla.
-„Ale je to už vidět, že jsi odjinud“, řekl mi včera večer jeden rodinný příslušník.
-„To né, to nechci! Já jsem přece vaša děvucha.“
Jenže v duchu jsem si uvědomila, že má pravdu. Neboť to trvá nějakou dobu, než chytnu dialekt. Ale smířit se s tím, že jsem „Pražanda“? To prosím nikdy.
Takovu radost vám neudělám, rodinko. To radši shrabu všecko listí. Klidně aji u susedů.