Listí

-„Co tam napíšeš?“

-„Nevím.“

-„Napiš, že hrabeš listí.“

-„Tak jo.“

Ale já ho ještě nehrabu. Listí je na zahradě hodně a padá z ořechu (ze kterého se báj dh wéj letos mimořádně urodilo) a taky z lesa, co je hned za plotem.

Teď ovšem sedíme u kávy s tetou, babi a bratranci a užíráme dort, co zbyl ze včerejší oslavy. Sem když přijedu, v mysli nic neharaburdí. Veškerý pražský šrumec je mi vzdálen ne tři sta kilometrů, ale nejmíň milion, což funguje okamžitě.

Jen nová sušička, jež stojí na chodbě, dělá zvuky. O ní se bavíme a taky o kafi. Babi si sype sušenou smetanu do hrnku: „Udělám si vídeňskou. Jak včera v restauraci.“

-„Sis dala?“ ptám se.

-„Mmmhm.“ přikyvuje a olizuje přitom lžičku.

-„Né, jak všichni - Presso Presso…“ vysloví to slovo tak pregnantně, jako by je říkala poprvé. Pak pokračuje: „To PRESSO je strašně silná káva.“

-„Na intru máme takzvaný půllitrák. Měla sis dát půllitrák. Čtyři pressa s mlíkem.“ Otáčí se na ni bratranec, provokatér, a směje se potutelně reakci, kterou věděl dopředu. Babi kroutí hlavou, jakoby odmítala uznat, co řekl. Oba nás to pobaví.

-„Vytrhla jsem si z brady jeden chloupek. Mám tam jizvu a někdy tam vyroste jeden černý vousek.“ Říkám tetě a šklebím se.

-„Takže jsi jako tá…čarodějnice?“

„Jo.“ Provedu přiznání a obě se tomu smějeme.

Později sedím v obýváku. Květina na proutěném stojanu dělá na zdi stíny, jak slunce svítí dovnitř a společně se židlí tvoří pro mne výstavu. Babička luští sudoku a šeptá si pro sebe ta čísla.

-„Ale je to už vidět, že jsi odjinud“, řekl mi včera večer jeden rodinný příslušník.

-„To né, to nechci! Já jsem přece vaša děvucha.“

Jenže v duchu jsem si uvědomila, že má pravdu. Neboť to trvá nějakou dobu, než chytnu dialekt. Ale smířit se s tím, že jsem „Pražanda“? To prosím nikdy.

Takovu radost vám neudělám, rodinko. To radši shrabu všecko listí. Klidně aji u susedů.