Výzkum

Přes Mánesův most kráčí dívka, co najednou chytne pocit, že ano. Něco jako: Mám tu být. Jsem tu správně. Je tedy v pořádku narovnat se a jít.

Kluci ve večerce nakupují. Je neděle a oni se poflakují venku. Mají mikiny a čepice a je jim asi jedenáct. Gangsteři, napadne mě, protože to mám z těch filmů.

-„Podáte nám prosím támhlety brambůrky?“

-„Sedesát korun“ řekne prodavač z Vietnamu.

-„My bysme chtěli támhlety brambůrky. Tyhle.“ Nechápou hoši nápovědu prodavače.

Když jim je konečně sundá a má dojít na placení, jen klidně zopakuje: „Sedesát korun.“

-„Šedesát?!“ říká ten nejmenší, zcela v šoku. Otočí se pak na svého kolegu, který vlastní kasu:

-„A kolik máme?“

-„Třicet dva.“

-„Ahá.“

Tohle kluci nečekali, říkám si a uvažuji nad tím, co to musí být za vzácnost, takové brambůrky za šedesát. Oni si však poradí. A skutečně. Stojí teď ve dveřích, jak kolem nich procházím, sklánějí své hlavy v kšiltovkách, přepočítávají a uvažují, co s obnosem.

Všichni přítomní tak nějak víme, jaké to je, když je vám jedenáct a přepočítáváte koruny, a tak se trochu stydlivě usmíváme a soucítíme.

„Ta empatie, to je hrozná vlastnost. Mám to celej život.“ řekl tatínek kamarádky, a já si na to opět vzpomenu.

A taky na větu staršího muže v tramvaji, kterého jsem jednou pustila, ať se posadí: „Slečno, až vám bude tolik, co mně, tak už vás nikdo sednout nepustí.“

Tenkrát mě to zcela odzbrojilo, nedokázala jsem nic odpovědět. Zavázala jsem se však k soukromému výzkumu, jehož první poznatky mohu snad nyní předložit. A sice, že budu pozorovat roky, jak běží, zda se pouštění v tramvaji ztenčuje a zda jsou lidi k sobě víc a víc neempatičtí.

Mohu s klidem oznámit, že se změna k horšímu zatím neděje. (Třeba si to ten člověk přečte). Někdy mám dokonce pocit, že se to zlepšuje! A že tihle hošánci z večerky by Vás taky, pane, pustili.

Jenže Pesimismus, to je teprv mafián. (Už zase ty filmy). Dokáže se vloudit do duše jako zima pod kabát.

Chtěl lapit i mě, zrovna když jsem kráčela přes „Mánesák“. Nene, děkuji, odmítám v duchu jeho zboží a dívám se na řeku. Svítí na ni slunce a já jsem právě teď ta holka, co ví, že ano. Že tu má být.