© 2023 by EDDIE BAKER. Proudly created with Wix.com

Výzkum

September 30, 2018

Přes Mánesův most kráčí dívka, co najednou chytne pocit, že ano. Něco jako: Mám tu být. Jsem tu správně. Je tedy v pořádku narovnat se a jít.

 

Kluci ve večerce nakupují. Je neděle a oni se poflakují venku. Mají mikiny a čepice a je jim asi jedenáct. Gangsteři, napadne mě, protože to mám z těch filmů.

-„Podáte nám prosím támhlety brambůrky?“

-„Sedesát korun“ řekne prodavač z Vietnamu.

-„My bysme chtěli támhlety brambůrky. Tyhle.“ Nechápou hoši nápovědu prodavače.

Když jim je konečně sundá a má dojít na placení, jen klidně zopakuje: „Sedesát korun.“

-„Šedesát?!“ říká ten nejmenší, zcela v šoku. Otočí se pak na svého kolegu, který vlastní kasu:

-„A kolik máme?“

-„Třicet dva.“

-„Ahá.“

 

Tohle kluci nečekali, říkám si a uvažuji nad tím, co to musí být za vzácnost, takové brambůrky za šedesát. Oni si však poradí. A skutečně. Stojí teď ve dveřích, jak kolem nich procházím, sklánějí své hlavy v kšiltovkách, přepočítávají a uvažují, co s obnosem.

 

Všichni přítomní tak nějak víme, jaké to je, když je vám jedenáct a přepočítáváte koruny, a tak se trochu stydlivě usmíváme a soucítíme.

„Ta empatie, to je hrozná vlastnost. Mám to celej život.“ řekl tatínek kamarádky, a já si na to opět vzpomenu.

 

A taky na větu staršího muže v tramvaji, kterého jsem jednou pustila, ať se posadí: „Slečno, až vám bude tolik, co mně, tak už vás nikdo sednout nepustí.“

 

Tenkrát mě to zcela odzbrojilo, nedokázala jsem nic odpovědět. Zavázala jsem se však k soukromému výzkumu, jehož první poznatky mohu snad nyní předložit. A sice, že budu pozorovat roky, jak běží, zda se pouštění v tramvaji ztenčuje a zda jsou lidi k sobě víc a víc neempatičtí.

 

Mohu s klidem oznámit, že se změna k horšímu zatím neděje. (Třeba si to ten člověk přečte). Někdy mám dokonce pocit, že se to zlepšuje! A že tihle hošánci z večerky by Vás taky, pane, pustili.

Jenže Pesimismus, to je teprv mafián. (Už zase ty filmy). Dokáže se vloudit do duše jako zima pod kabát.

Chtěl lapit i mě, zrovna když jsem kráčela přes „Mánesák“. Nene, děkuji, odmítám v duchu jeho zboží a dívám se na řeku. Svítí na ni slunce a já jsem právě teď ta holka, co ví, že ano. Že tu má být.

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Nejlepší příspěvky

Vnímám jenom ticho. I když. Žádné absolutní ticho asi není, jen takové to - za vším. Za proudem aut a cinkotem tramvají, švitořením myšlenek. Jak tak...

Meziminutky

April 2, 2018

1/1
Please reload

Nejnovější příspěvky

July 1, 2019

April 28, 2019

December 31, 2018

November 4, 2018

October 28, 2018

October 14, 2018

October 7, 2018

September 30, 2018

September 23, 2018

September 17, 2018

Please reload

Archiv
Please reload

Hledání podle štítků

I'm busy working on my blog posts. Watch this space!

Please reload

Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square