Vavříny

Myslím na to, jak spisovatel Murakami píše o psaní, které je především fyzická práce, ačkoli se to mnohým lidem nemusí zdát. A tak neusnout na vavřínech, smály jsme se s kamarádkou, se kterou jsem se dnes rozloučila.

Seděly jsme spolu ráno na terase a nabíraly poslední záchvěvy léta. Paní sousedka na zahradě přitom zalévala keře. My jsme mlčely a mě napadlo, že nemám o čem. Psát. Mluvit. Že vše se děje a je obsaženo v tichu. V sentimentu jedné chvíle. No, a na sentiment, to jsem odborník.

Pak ale slezem dolů a chvíle, kdy zapneme turbo televizi s tím turbo reprákem a začnem pouštět pecky, zpívat a trsat až do zpocena, na sebe nenechá dlouho čekat. Už to chtělo sladkost něčím rozrazit. Nevadí, že u toho jistě působíme jak tandem dvou bláznů.

Jenže my jsme obě odhodily těžkosti zimy, obě spadly na kole a obě trochu přibraly.

Ha. A ha ha. A ještě jednou ha. A tak postupem večera otevíráme i choulostivou oblast holčičího vzhledu a máme záchvaty smíchu celý zbytek času. Z absurdnosti našich starostí. Nebo z toho čaje z meduňky, jenž se stává sobotním party drinkem.

Když pak jedem v autě, přemýšlím, jak rychle se dá něco postřehnout a zaznamenat a mít z toho dojem. V malé vteřince (a možná ani to ne) totiž zahlédnu na semaforu dědu, jak se sklání nad druhým dědou a promlouvá mu do duše. Větší má kšandy a brejličky. A druhý uznale přitakává. Stihnu však jen jedno přitakání, zbytek si domyslím. K. přitom vypráví, jak jsme včera viděly spadnout hvězdu. Obě jsme se na ni ve stejnou chvíli podívaly a já jsem přitom udělala to : „HH!“

Když mi pak tahle dívka mává rukou, o které jí ještě před dvěma měsíci velechytrý odborník řekl, že už s ní v životě nebude moct pohnout, dojde mi, že jsme to pořád my. Holky, co nespí na vavřínech. A kdyby snad, tak to nejspíš bude současně. A bůhví, jestli to vůbec bude spánek. Jestli se nedá usnout i vděkem.