Běh

A tak píšu. O tom, že nevím, je-li něco důležitějšího než klid.

Ráno vstanu a jdu se proběhnout. Noha střídá nohu, krok sun krok. Půl metru přede mnou vylétl vrabec vzhůru a dvě dívky, asi deset let, jdou a kecají. Stromovka je jinak, v sobotu dopoledne, zatím tichost sama. To se zanedlouho změní, uvědomím si, a jsem ráda, že už u toho vlastně nebudu.

Udělám celý okruh a zakončím to schody. Zrovna, když jsem je vyběhla, jde kolem stará paní. Šine si to s francouzskými holemi na procházku. Má hrb, mírný úsměv, a o mém funění si myslí své, jak se zdá.

Vzpomněla jsem si na toho chlápka s holemi, co měl jednu nohu a kterého jsem pozorovala zpoza skla autobusu na Florenci, když jsem kdysi kamsi jela. Tehdy mě fascinovala ona pomalost. Nutnost zaměřit se na každičký pohyb, jinak by mohl spadnout. Uvědomila jsem si, že já mohu být pomalá, když se mi zachce…Dokonce z toho dělám událost…Píšu o tom do blogů. Ale je to přece něco daleko jiného, když člověk pomalý být musí neustále. Toužila jsem s ním tehdy udělat rozhovor. Vůbec totiž nevypadal, že by mu jeho připsaná opatrnost nějak překážela. Žádný spěch ho neruší, nesmí. Kolik jen toho musí vnímat!

Při běhu potkávám samozřejmě další běžce. Většina z nich má sluchátka. Já sluchátka neberu, poslouchám raději šustění listí pod nohama a svoje přemáhání nebo let. Podle toho, jak na tom zrovna jsem, že ano. Přece jen už mám svůj věk, pobavím samu sebe a vzpomenu si na Klárku z kavárny. Kdykoliv se totiž vidíme, nemůže uvěřit, že mi bude třicet. Naposledy se opět s údivem na mě podívala a zcela vážně řekla: „Jak se ti to mohlo stát?“ Načež jsme se obě rozesmály. Takovou Klárku by si asi přál každý.

Běhání, to je trochu jako psaní, ne? Napadá mě, když za sebou zabouchnu dveře do bytu. Noha střídá nohu, slovo zase slovo. A obloukem se člověk vrací domů. Tam, co je klid, ta veledůležitá komodita.


Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square