Own world

Jdu prostředkem narvaného náměstí, když v tom mě zastaví jakýsi cizinec.

- „You look really nice.“

- „Thank You“ odpovím a sundávám při tom sluchátka.

- „You look like you are in your own world with Your music and…

Usměv, ticho. Otazník.

- …mood.“

- „Yes, I am!“ vyslovím a hned na to mi skočí do hlavy, zda je to vlastně dobře. Nejsem-li příliš lhostejná k jiným světům. Ale on mluví dál a chce se seznamovat. Stiskli jsme tedy ruce a řekli svá jména. Už už bychom pokračovali v konverzaci, jenže:

-„I am little bit busy, I am sorry“ trochu mluvím pravdu a trochu unikám:

- „I have to go.“ Snažím se o milou nekompromisnost a mizím, abych zanedlouho na to vyšla z obchodu pro domácnost s lopatkou a smetáčkem v ruce.

Lopatka mi připomene zbraň. Napsat tak nějakej trhák. Rvačky a střílečky. Hrdina by držel smeták a … meloun! Jasně meloun. A byl by to ten zelinář, o kterém vyprávěl spolubydlící. Je to prý muž – rarita, jaký se tady u nás moc nevidí. Zvlášť prý v tomto supermarketu.

Bylo to zrovna předevčírem, pekla jsem granolu a my jsme byli všichni doma a sdíleli vůni, ticho a kuchyň. Když v tom J. prohlásil: „Už vím, kdo bude Terky další kluk.“

Pak začal předvádět a popisovat, jak mu pokaždé tento „ochotný mladý a sympatický muž“ rozkrojí meloun napůl a ještě s grácií zmáčkne to tlačítko na váze, než odejde. Činí tak bez otrávení a bez řečí každý den a celé je to, takřka, jako kdyby člověk byl „snad někde třeba ve Frankfurtu, nebo tak něco.“

A to už jsme se s B. smály a řekly, že se na něj musíme jít podívat obě.

Achjo, kde zase lítáš, dojde mi, tentokrát v drogerii, když vidím, že na mě opět někdo mluví.

-„Oh! You are not working here. I am sorry!“ říká ta paní, patrně Indka, když jsem k ní přepla pozornost.

Hm. Ty trháky mi zatím moc nejdou. Ale vypadat jako prodavačka ve svém vlastním světě, to prosím kdykoliv.