Ticho a smích

Smích léčí. Ticho léčí. Ale co z toho léčí vlastně víc? Nejúčinnější je to možná v kombinaci. Hm, ale kdy taková kombinace smíchu a ticha nastane?

Přemítám si v duchu a slečna ve frontě v bistru mě pouští před sebe gestem. Divím se: „Ale jakto?“

„Byla jste tu dřív přece.“

„Aha!“ řeknu, a obě máme radost, že na světě je spravedlnost. Ona potom sedí venku na zahrádce a okouzluje pána naproti svým úsměvem. Do toho všem hraje soundtrack z Pulp Fiction.

Odpoledne se rozprší. Sláva. Už bylo takové vedro, že i nádobí schlo samo.

Kupuju si pláštěnku a vyrážím. Jsem totiž pozvaná na střechu Malostranského gymnázia na večírek.

Je tu Katrin a Péťa a přišla i F., která nás jako obvykle baví. Je jedno, že jsme se neviděly několik let, vše jak kdyby plynule navazovalo. Tentokrát mi K radila, ať si nechám vyprávět o večírcích umělců na střeše naproti v sedmdesátých letech.

Zatímco F. vypráví pikantnosti, koukáme na bazén, ve kterém se prý koupaly „nahý modelky tenkrát. Nejkrásnější modelky z Prahy, který už jsou všechny mrtvý dneska.“

Vyděšené výrazy.

„Ale neutopily se v tom bazééénuu“, zdůrazní nahlas paní F, a to už se jen chechtáme.

Jdu pak v noci v tom dešti a vzpomenu si taky na Zu. Jak jsme spolu jednou zmokly. A jak nám to tam slušelo. Zu měla pod mikinou v nosítku Vila. Obě v ruce kafe. Obě bez deštníku. Schovaly jsme se při té největší průrvě pod stříšku k výloze, kde bylo napsáno „Expres 15 minut“.

Možná se jedná o přesný čas, co je potřeba tam postát, když se hodně rozprší, napadá mě a myšlenka mě trochu rozesmívá. A tak, když vyšplhám nahoru po schodech až ke kyvadlu, zjistím, že právě nastala kombinace.