Bublina

Bát se můžeme jen svých představ, píše Václav Koubek v knížce povídek. Když na mě jde nějaká chandra, zvu ji dál. Ať si sedne. Ať si poslouží.

A tak jdu po Letné, šaty mi vlají a hezký kluk se na mě usměje. Pak potáhne z cigarety. Stavuju se pro Dášu, která si přeje někam spolu zajít. Napřed ale jdeme do bankomatu.

Dáša měří asi sto padesát cm a bankomat je na ni moc vysoko. Smějeme se. Když ještě navíc není obrazovka mašiny dostatečně podsvícená, prohlásí Dagmar: „Tere, ale tady je to strašně blbě vidět. Tady vidim úplný hovno.“

Později jsem poprvé v té kavárně u Veletržního paláce. Vzduch tady momentálně malinko zhoustl. V blízkosti mého stolu stojí několik lidí a povídají si o umění. U baru se vytvořila malá fronta a slyším, jak cizinec říká: „Dám si jeden pivo.“ U vedlejšího stolu sleduji periferně, jak se někdo někomu představuje:„Já jsem Dvořák, těší mě.“

Téma rozhovoru Dvořáka, starší paní v baretu a pána rovněž pokročilého věku (avšak ve stylových brýlích) je jakési pohybové představení. Dozvídám se, že:„Prostě ti činoherci se neumí moc hejbat.“ A taky, že:„Havelka, ten ještě aspoň přemejšlí.“

Názory se vrší a kupí jeden za druhým a já po nich lezu jako po žebříku. Psaním vyšplhám až do své bubliny, kde se náhle vše vzdaluje. Vím, že ševelení, smutky, stresy a děsy rozsypou se jako ptáci po obloze nad mostem Štefánika. A že bát, bát se můžeme jen těch představ.


Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square

© 2023 by EDDIE BAKER. Proudly created with Wix.com