Hepinés

A tak píšu. Psaní je moje chlební potřeba. V telefonu jsem nedávno našla několik desítek nakousaných chlebů. Malých virtuálních ústřižků. A mám teďka ten blog. Ale ne blok jako blok, ale blog jako blog, chápeš?


Když jdu Smíchovem, dáma má stejnou barvu bundy jako je fasáda baráku, kde se míjíme. Růžovka. Jdu za Zu, která mi dnes oznámí, že by mě chtěla za svědka. Dává si dortíček a kafe, a zatímco kolem nás skáče paní Olinka, ukrojí kousek sladkosti a nechá si ji rozpustit v puse. Pak se nahne a řekne: „ A ještě bych se tě chtěla na něco zeptat…“


Potom stojíme na baru s panem Maříkem. Pan Mařík, to je malíř. Štamgasta. A laskavost sama. „Už to jméno“, šeptá mi Zu.

Ukazoval nám knížku, kterou ilustroval. „No jo, slečno, ale před šedesáti lety.“ Byla to kniha receptů. Pak ještě svoji „KáPéZetku“ a nakonec báseň. O tom, že se máme na svět dívat se zdviženými koutky.


„Koutky vzhůru, to je náš klub," říká pan Mařík.


Když pak jdu domů, je ve mně takové nějaké „hepinés“. Vltava teče, tržnice v Holešovicích nabízí své poklady a pánovi, co přeběhl přes cestu, spadly v ten moment brýle s čela na nos.

Máme jaro.



Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square