Meziminutky

Vnímám jenom ticho. I když. Žádné absolutní ticho asi není, jen takové to - za vším. Za proudem aut a cinkotem tramvají, švitořením myšlenek. Jak tak jdu, vysvitlo první teplé slunce letošního předjaří. Zastavuju se a nasávám ho. Stoupla jsem si zrovna ke skleněné výloze jakési „HIGH“ firmy. Paní uvnitř si nese kafíčko v hrnku. To mě uklidňuje a říkám si: Vida, jsou tam lidé jako my.


Po chvíli jdu dál a přemýšlím o své návštěvě na planetě Zemi. O tom, jestli se se všemi blízkými zase potkáme, poté, co to tady zabalíme. Třeba se Simonkou. Taky jsem jí to napsala a ona, že tomu věří, že se potkáme v dalším životě, akorát se prý už nepoznáme. Hm, anebo taky jo, já na to.


Sluníčko nabírá na intenzitě, když procházím kolem chlápka, co stojí uvnitř v dodávce vzadu. Dal si ruce v bok a vydechnul. Asi čeká na náklad. Taková ta „meziminutka“. Takový ten moment.


Když se rozhodnete někam zavolat, vytočíte číslo, ale ještě je tu ona chvilka, než to začne dělat to „tů…tů..“ Nebo když si vzpomenete na skvělý vtip, rychle ho chcete povyprávět, ale máte ho zapsaný nebo je na Facebooku, a trvá, než ho najdete. (Udržet nadšení při hledání!) Startování auta, kdy je třeba počkat, až po jednom otočení zhasnou ta dvě světýlka, než se může „dootočit“. Pauza na poště, když hledáte občanku. Takové ty chvilky „pro nic“… To kvůli nim nepospíchám, uvědomuju si a píšu. Když už jsem na té návštěvě na planetě Zemi.


Nejlepší příspěvky
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square

© 2023 by EDDIE BAKER. Proudly created with Wix.com