Jedeme na výlet, já řídím a človíček vzadu nekřičí „máámííí“. Tak můžu dumat.

Kdysi jsem brala herectví jako poslání. Vážit si profese je ovšem něco jiného než ji vyvyšovat a je mezi tím tenká hranice. V mém nitru se prolomila, aniž bych si toho všimla.

​

Bylo mi 11 a dramaťák mě chytl. Snila jsem o konzervatoři. Jó, vyšlo to! To byl teprv pocit povolání. Jenže, jak moc jsem milovala přemýšlet nad postavami a jakkoli se mohlo říkat, že je tam talent, málo platné. Emoce nejen na prknech a realita mě nějak moc pohltily a taky chyběla průbojnost. Slovo tak divné asi jako herečka (nebo lépe "héérečka"). No, trochu jsem se z toho po... Angažmá nikde, tak jsem zdrhla na pár let jinam, abych nakonec své bloky a bločky rozřešila na Damu.

​

Vznikla Kávička, představení, co je o práci, kterou jsem dělala, protože jsem nehrála. Jednou za mnou po špílu přišel emeritní umělecký šéf jednoho divadla a kladl mi na srdce, jak jsem schopná, že musím hrát, až se ze mě bude prášit. A hlavně, abych hodně hrála, než budu mít děti. Dokonce jsem tehdy na jeho popud chodila za jinými šéfy divadel s žádostí o práci. Bylo mi to tak blbé, že z toho bylo akorát hovno.

Před rokem a půl se narodil syneček. Žádné velikánské role do té doby nebyly. Omlouvám se, pane K…Hezky mě to prozkoušelo. Mám ráda herectví, ale (případný)talent není vše. Jakákoli práce, která mi kdy přišla, byla spíš (zkráceně) dobrou atmosférou na konkurzu. A kdoví, třeba mám hrát roli neúspěšné herečky, dle nějakých měřítek. Jestě občas je tam malý smutek, ale spíš mi to začíná být šumák, jako ten nápoj. Vím, že co se udá, je hotové a kde mám být, přichází samo. Nikoli bez práce.

​

Nedávno jsem byla s malým Edou v obchodě a on pípl kartou při placení. Pán za kasou říká: "Rozený pokladník“, načež jsme se zasmáli. Po chvíli však dodal: "Ale ty budeš dělat něco lepšího.“ V tu ránu se slyším odpovídat, že přece neexistuje lepší nebo horší povolání. Překvapeni jsme byli oba.

Teď je tu tok silnice, píseň z rádia a auta, co míjíme. Žádné poslání, jen život sám. A žít ho tak, jako když s důvěrou padáš do měkkého polštáře*, to chce někdy víc odvahy než dobývat Ameriku.

 

*od❤ T.