V obyčejnosti je krása, a někdy taky není. Tohle je obého sdílení.

Blog jedné Terezy, co má ráda psaní.  A neplahočí se za sny. Jde tam, kam ji „to“ zrovna žene nebo strká. Taky někdy krká. Jo, já vím, předchozí věta by spíš zasloužila znění: „Taky někdy prdí a krká.“ Slovo prdí jsem ale nechtěla psát, protože je to trapný a já bych u toho byla rudá a vy taky. Navíc do prvního textu?!

Nehraju na afirmace a vizualizace, spíš se učím být spokojená tam, kde zrovna jsem. Někdy je to ultra těžké, někdy to jde po másle a někdy (spíš často) se pak sama sobě směju. Taky hodně mudruju, na to se připravme.

Dnes je hodně populární si přát, mít vize a cíle a posílat někam lásku. Nic proti, mně to ale moc nikdy nefungovalo. Teda jasně, zkoušela jsem leccos, ale vždycky (třeba i za pár let) se podobné nápady ukázaly jako blbost. Teprve až přijetí toho, co mám a co je, nepachtění se za něčím jiným, mě učí spokojenosti. Jde o uvolňování otěží. Nebát se žít. Pak se všechno děje samo.

Tak se, můj milý čtenáři drž, anebo se pusť.