Na chvíli se posadit. Uvnitř sebe být. Jó, to už není jen tak, holčičko. Dřív jsem psala vyzenované texty a bylo možno zaseknout se na berušce. Teď jsem ráda za těch deset vět, co si posíláme s T. jednou týdně.

 

Čas se změnil, smrsknul, nebo...tyjo, co se to s ním stalo? Vždyť máme "jenom" dítě. Olá, Tereza opět padá ze svého obláčku.

Když jdu dnes po ulici, vidím jiné věci než dřív. Tolik dětí a mimin a rodičů. To za nás nebylo, že ne?

 

Nikdy se mi taky nestalo, že by ve mně pozvání na rande od neznámého muže (v přesném znění: "SLEČNO, nemohl bych vás na NĚCO pozvat?") vyvolalo záchvat smíchu. Pět minut předtím jsem totiž zamávala manželovi, který zůstal se synem na hřišti. Já že si vyjedu na kole...

Neodpověděla jsem nic (vdaná jsem šťastně), ale teď mě napadá, že jsem se mohla vrátit, vzít si místo kola kočárek i s obsahem, jít zase směrem k pánovi a zvolat něco jako "Kouzlo!"

 

Na berušce se dnes zasekává někdo jiný. A já musím být ten dospělý, co na něj dohlíží. Někdy ale přece jen tajně pozoruju.

Třeba když spolu skládáme prádlo a je tam bílé prostěradlo (to se nemá rýmovat, ale stalo se) a v tom mě napadne, že se pod něj schováme. E. se směje a všude kolem jasně září bílá barva.

Nebo skákání na trampolíně. On je batole, a tak musím hlavně skákat já, aby se natřásal. Po chvíli blbnutí vidím v odraze trampolíny jednu malou a jednu velkou hlavu s naelektrizovanými vlasy. A řeknu si,

dobrý, být blázen po mně zdědil.

 

Učím se stále. Například dnes při vynuceném leháru. Popadl mě včera náhlý pocit: "Tak, a teď za tu hodinu, co jsem sama doma, uklidím ÚPLNĚ VŠECHNO!", načež jsem se při luxovaní a jakémsi pohybu připomínajícím hrocha, co se snaží o dvojitý axel sesula k zemi a do večera na ní v podstatě zůstala. Když pak na neurologii kapačka pomalu dělala kap kap kap, došlo mi, že tenhle příspěvek asi budu mít čas konečně dopsat.